Červnová ochutnávka bude 25.6. 2024 a budou k ní jídla ze Sardinie!

Střelba ve vinici

Přijeli jsme na farmu Ravasqueira, v portugalském vnitrozemí, asi hodinu cesty od Lisabonu.

Opravené budovy s citem pro portugalskou modrou, zely prázdnotou.

Nikde nikdo nebyl.

Jenom o kousek dál, někde v lese za vinicí, se ozývala střelba.

"Má asi home office, tak si šel zastřílet. " 

Přišlo mi to jako pravděpodobný vysvětlení situace.

Dostal jsem taky chuť na home office. kde bych si mohl zastřílet. Potom jsem tu myšlenku zahnal,

jako opravdovou blbost, kterou bych mohl udělat.

Velká borovice stojí uprostřed plácku mezi budovami a v průjezdu jedné budovy je opravený starodávný

dřevěný vůz naložený sudy.

Čekám, že odněkud vyjde opálený černoch v bílých kalhotách, vezme mýho koně za ohlávku a s úsměvem

ho odvádí do stájí.

Je to flashback do Brazílie.

Potřesu hlavou.

Nakonec se otevřely dveře jedné z budov a vyšel mladý muž.

"Jo, jasně. To jste vy."

"Ano, to jsme my."

Tahle věta mi nabídla vítězný slogan příští Babišovy kampaně... Zase jsem musel potřást hlavou.

Proč mě furt napadaj jenom samý blbosti.

Přišli jsme na vinici.

Střílení bylo slyšet víc a do něho se míchal hluk způsobený množstvím ptactva. Bylo mi ale divný,

že jsem nikde žádné ptáky neviděl.

"Co to střílení?"

"To je na stroj na plašení ptáků,"

"Aha, ale co je potom to strašný množství ptáků, který jsou tady všude slyšet."

Mladý muž se otočil a usmál se.

"To je taky stroj na plašení ptáků."

Překvapeně jsem si uvědomil, že tady mají skutečně ptáky pořešený. Video.

Díval jsem se přes vinice, zalité poledním portugalským sluncem a zahlcené hlukem proti ptákům.

"Dál máme lesy, pěstujeme tam korkovníky. Děláme si svoje zátky. Máme taky sedm umělých jezírek,

takže máme svojí vodu. Je to tady docela hezký, když se jdeš projít."

Tomu jsem rozuměl. 

To místo mělo svojí historii i svojí specifickou krásu korkovníků, vinic, jezírek a tmavomodře konturovaných domů.

Vzal nás do jednoho.

Původní majitel sbíral vozy, tažené koňmi. Po závodech, veselkách nebo hospodách.

Když jsem kolem těch vozů procházel a díval se na vymoženosti, jako byla například ruční brzda,

nebo gumové kolo, hned mě napadlo, že moje auto by mohlo být za padesát let taky vystaveno kdesi. 

"Toto je auto, do kterého se lila výbušná  kapalina a dokázalo vyvinout pořádnou rychlost," bude

říkat neznámý budoucí průvodce a lidé se budou uchechtávat a říkat si, že ty věci, které si oblíbila ta

dávná generace jejich dědků, byly fakt legrační.

Zase jsem se musel z přemítání vrátit do reality.

Přede mnou stály čtyři sklenice a na stole se objevily oříšky k vínu.

Ochutnali jsme ty vína všechny a jedno z nich, který si teď ovšem nepamatuju, bylo přesně to dokonalý.

Ta sametová, kulatá chuť portugalské půdy, vína, ostružin, malin a větru.

Nechal jsem to chvíli vzadu na jazyku a nemohl jsem se tý chutě nabažit.

Můžete to taky zkusit, ale musíte zavřít oči.

https://www.dererwines.cz/guarda-rios-gold-edition-2020/