Do dveří vchází žena s dítětem.

Stojíme za barem a díváme se na ní, ona se dívá na nás.

"Kde to jsem?" říká.

Připadá mi to metafyzický - někdo se někam životem přenese a potom se musí zeptat, kde je.

"Máme tady ochutnávku našich vín," říkám.

"Aha," pronese žena  a říká, že se ještě staví. Nakonec se skutečně staví a koupí si víno.

Přichází další lidé, přátelé i cizí.

Rozlévám víno a lidé si čtou popisky u lahví.

Před obchodem je stůl. kde stojí postarší žena a ptá se mě, co se tady děje.

Říkám, že děláme ochutnávku a jestli si taky dá.

Říká, že určitě a podruhé říká taky určitě a potřetí si taký dá, potom teda poděkuje a odejde.

Je to legrační. Normálně člověk zkusí nějaký víno a to, co mu chutná, si koupí.

Ale je to jedno, je to poprvé a je to legrační.

V místnosti se najednou nedá hnout.

Příchází kamarád, dává si víno a potom si kupuje lahev a taky brazilsko-portugalské koště.

Chvíli si před obchodem povídáme. Potom odchází a radostně vykračuje na tramvaj.

V jedné ruce vítězoslavně třímá láhev a v druhé koště.

Lituju, že jsem si ho nevyfotil. 

Muž se psem, žena s matkou, otec se ženou, mladí manželé, staří manželé, kamarádi...

Je hezký, jak to místo, který roky nebylo v naší ulici k ničemu, rychle pookřálo a naplnilo lidskou aktivitou.

Kamarád pomalu odchází, bere si věci a loučí se. Je to smutné, ale život je těžký.

Najednou vidím, jak se vrací...

"Venku mi řekli, abych se vrátil. Je potřeba všechno dopít...!" říká a já mu radostně dolévám z jedné z

otevřených lahví, které zůstaly po ochutnávkové akci plné.

Dopadlo to výborně a další taková akce bude koncem října.

Je potřeba se důsledně zamyslet nad vánočními dárky.