Do dveří vchází žena s dítětem.
Stojíme za barem a díváme se na ní, ona se dívá na nás.
"Kde to jsem?" říká.
Připadá mi to metafyzický - někdo se někam životem přenese a potom se musí zeptat, kde je.
"Máme tady ochutnávku našich vín," říkám.
"Aha," pronese žena a říká, že se ještě staví. Nakonec se skutečně staví a koupí si víno.
Přichází další lidé, přátelé i cizí.
Rozlévám víno a lidé si čtou popisky u lahví.
Před obchodem je stůl. kde stojí postarší žena a ptá se mě, co se tady děje.
Říkám, že děláme ochutnávku a jestli si taky dá.
Říká, že určitě a podruhé říká taky určitě a potřetí si taký dá, potom teda poděkuje a odejde.
Je to legrační. Normálně člověk zkusí nějaký víno a to, co mu chutná, si koupí.
Ale je to jedno, je to poprvé a je to legrační.
V místnosti se najednou nedá hnout.
Příchází kamarád, dává si víno a potom si kupuje lahev a taky brazilsko-portugalské koště.
Chvíli si před obchodem povídáme. Potom odchází a radostně vykračuje na tramvaj.
V jedné ruce vítězoslavně třímá láhev a v druhé koště.
Lituju, že jsem si ho nevyfotil.
Muž se psem, žena s matkou, otec se ženou, mladí manželé, staří manželé, kamarádi...
Je hezký, jak to místo, který roky nebylo v naší ulici k ničemu, rychle pookřálo a naplnilo lidskou aktivitou.
Kamarád pomalu odchází, bere si věci a loučí se. Je to smutné, ale život je těžký.
Najednou vidím, jak se vrací...
"Venku mi řekli, abych se vrátil. Je potřeba všechno dopít...!" říká a já mu radostně dolévám z jedné z
otevřených lahví, které zůstaly po ochutnávkové akci plné.
Dopadlo to výborně a další taková akce bude koncem října.
Je potřeba se důsledně zamyslet nad vánočními dárky.