V lednu je ticho.

Lidé dopíjí zásoby vína pořízené koncem roku a v obchodě je ticho. Starý větrák občas zadrnčí, ale ty zvuky jsou přehlušené jenom padáním omítky ve skladu a mými vzpomínkami.

Když jsem se do Nuslí přistěhoval, v obchodě seděla paní Pavla, která tady měla potraviny Pavla. Kupoval jsem si u ní občas rohlíky. Její muž mi jednou vyprávěl, jak šli s Pavlou na houby. Došli na mýtinu, kde rostly krásné žampióny. Pavla ovšem řekla, že to jsou mochomůrky. Manžel Pavly se rozčilil, že mu jeho žena nevěří a aby dokázal svou argumentační převahu, jednu houbu vyndal ze země a snědl. Podle jeho vyprávění se mu udělalo po chvíli špatně, takže se vyděsil a vypil rychle láhev whisky. Potom ho odvezli, vypumpovali žaludek a zachránili. Ta mochomůrka byla zelená. Příběh jsem z otevřenou pusou odkýval a přemýšlel nad Pavlou, že musí být docela peklo sedět v obchodě, prodávat rohlíky a ve chvílích volna zažívat takové situace.

Po Pavle to vzal starší Vietnamec, který se po pár letech odstěhoval do centra, aby víc vydělal. Jmenoval se Hugo. Hugo byl vtipnej, vždycky se usmíval i když ho tady nakonec přepadli a okradli. 

Jako další se do řady odvážných nájemců postavila paní, která tady prodávala sladkosti. Vídal jsem ji, jak sedí mezi hromádkami sladkostí a říkal si, že to nemůže dlouho vydržet. Vydržela pár měsíců.

Po ní přišli chlapci, kteří si ve skladu udělali pěstírnu trávy. Když se blížila sklizeň, v celém baráku to krásně vonělo zakázaným ovocem. Když sklizeň konečně přišla, někdo jim to všechno ukradl a při nastalém zmatku domácí farmáři naházeli vybavení do auta a zmizeli.

Po ní se objevili umělci. Stáhli roletu a tři roky o nich nikdo nevěděl. Měli ve skladu ateliér a v obchodě chill. Asi od nás odešli přímo na uměleckou školu, 

A teď tady sedím já. Fascinuje mě to, po tom všem, co jsem v životě zažil, sedím v jedné chudší pražské čtvrti v obchodě a dělám prodavače vína, když jsem víc jak dvacet let žil v Jižní Americe, řešil kontrakty za milióny eur a ve volném čase se potloukal po plážích, po stezkách v džungli, nebo po chudinských a bohatých čtvrtích obřích měst kontinentu, kde se dá na obloze vidět Jižní kříž.

Ten obchod jsme s kámošem dost vylepšili, zažili tady spoustu zajímavých a veselých situací. Můj nejlepší zážitek byl asi ten, kdy se jeden známý lehce přiopil, koupil si láhev a koště a když jsem se za ním dolu směrem na Nuselskou díval, viděl jsem najednou obraz těch starých Nuslí a dole v centru toho obrazu šťastnou postavu objímající tu špinavou pražskou čtvrť, v jedné ruce láhev a ve druhé naše brazilské koště, nad ní kroužící hejno přežraných holubů.

Svět se zatočil kolem mě a já vypadl z toho víru přímo na židli do obchodu za bar.

Přemýšlím o tom všem a baví mě to.

Někdy se přistihnu, že se i trošku usmívám.