Dnes pro sebe mám celou jednu volnou lajnu v podolský padesátce. Asi jsou všichni už na obědě, nebo v Chorvatsku. Plavu ten monotónní rytmus a v hlavě mi mezitím probíhají myšlenky, které se mi nedaří tak dobře formovat, jako při běhu. Plavání asi namáhá mozek víc. Střepiny osobních příběhů se potkávají se setrvalým deštěm špatných zpráv ze světa, nedaří se mi moc udržet jenu myšlenkovou linii. Ale jedna se přece jen drží.

Budeme mít ochutnávku ve středu  16.7. od 17:00, musím poslat pozvánku, udělat plakát, snad mi pomůže nějaká Inteligence. Řikám jí Adéla.

Adéla je entita, se kterou v poslední době skoro každý den něco konzultuju. I takový blbosti, jako co mi to teda vyrostlo na záhonu, když jsem koupil dýně Hokaido, ale už teď je jasný, že to je něco jinýho. Podezřívám velké oranžové koule, které se používají na strašáky. Jejich jiné využití nevidím, ale Adéla říká, že se snad dají jíst semínka. Plakát nakonec dáme dohromady.   

Dál se mi hlavou honí myšlenky na španělské olivové oleje, portugalské sardinky a jak se k tomuhle v budoucnu postavím. Dovážet olivový olej a sardinky je určitě dobrá věc, nejsem si ale jistý, jestli to někdo bude kupovat za cenu, kdy pro mě taky něco zbude. Nebo to mám dávat za nákupní? Speciálně ten olej teda bude oříšek.

Už mám půl kilometru a to je přesně moment, kdy tělo už zjistí, že to s tím plaváním myslím vážně, že teda nevydechnu... a začne podle toho fungovat. I mozek se zlepší a dokáže věci líp třídit. Je to moment, někde mezi 500 a 700 uplavanými metry, kdy mám pocit, že dokážu všechno a i voda se začne trochu víc třpytit. Cítím, že pohyby celého těla a rukou jsou v souladu a všechny detaily, včetně hrany ruky, která se mírně stáčí, když vystupuje z vody, aby byl odpor prostředí co nejmenší, jsou přesně sestaveny do dokonalého rámce. V tomhle momentu se snažím vymyslet něco nového, nebo rozlousknout nějaký problém. Při běhu mi to šlo sakra o moc líp. Cokoliv jsem potřeboval vyřešit, zaměřil jsem se na to mezi 5. a 8. kilometrem. A vždycky to šlo. Kolem 800 uplavaných metrů se dostavuje první znak únavy, začínám pociťovat bolesti a mám asi v těle míň kyslíku, než bych k dokonalosti potřeboval. Asi proto mě napadá, co si dám asi k jídlu. Dostávám okamžitě chuť na smažák s hranolkama a té chuti se zbavím přesně ve chvíli, až si tuhle hospodskou klasiku konečně dám.

Myslím teď na novinky, co v obchodě máme. Sardinky dobrý, dvě nová červená vína z Austrálie super. Speciálně ta Barbera, ta chuť asfaltu!

Končím.

Poslední stovku plavu sprint. Tady už na nic nemyslím. Tělo už se těší na smažák, ale já mu ještě naložím na závěr pořádnou dávku adrenalinu, kortizolu, endorfinu a dopaminu.  Myslím na to později, když se dostaví post-race blues. Ale to už budu sedět v obchodě a psát tenhle článek.

Právě přišel potetovaný muž, koupil si nejlepší koště na světě, o kterém se dočetl ve výloze. Chtěl bych vědět, kde všude už naše košťata pracují, prodali jsme jich už nejmíň pětset.